Soňa

20. června 2008 v 14:21 | Mary |  Povídky
Soňa

Píše se rok 1457. Příběh naprosto bezvýznamné, přesto však zajímavé dívky jménem Soňa se odehrává v Irsku. Všechno bylo ve středověkém stylu. Dívky na venkově nosily tehdejší prostý šat. Takové lehce špinavé a obyčejné šaty byly známkou prostého původu, jenž nestojí ani za půl slova. Soně nikdy její původ nevadil, byla ráda, že nemusí řešit záležitosti země, neuměla totiž číst ani psát či dokonce počítat. Pro nás něco nepředstavitelného, tehdy však na venkově věc naprosto běžná, se kterou si nikdo nelámal hlavu. Soňa nebyla zrovna pohledná, dívka s černými mastnými vlasy a velkýma smutnýma hnědýma očima. Lidé se jí vyhnuli, když měli tu možnost, byla z toho nešťastná, nejednalo se totiž o zlého člověka, naopak, její srdce bylo velké, ale bohužel naprosto prázdné, jako by odpuzovala už od pohledu, i když nevědomky. Nejčastěji nosila světlé šaty na šněrování, ve kterých vykonávala většinu prací. Jako třeba i sběr lesních plodů, který měla ráda ze všeho nejvíc. Mohla totiž trošku ujídat a nemusela být s lidmi, kteří jí dávali najevo, jak ji nechtějí mezi sebou. V lese měla klid. Nikam nespěchala, jako by se snad čas na pár chvil zastavil. Zbožňovala, jak zpívají ptáci a hučí voda v potoce, pokaždé to na její tváři vyvolalo úsměv. Říkávala těm pocitům štěstí "mír v duši". Alespoň na několik desítek minut se odpoutala od světa, ve kterém žila. Sbírání ostružin, malin apod. už brala jako odpočinek, než-li nějakou povinnost, stejně ji to bavilo ze všeho na světě nejvíc. Ráda vnímala vůni lesa. Za teplého letního dne ji vůně uklidňovala ještě více, ale nechodila do lesa jen kvůli plodům. Třeba jenom tak na procházku. Často si při chůzi sundávala svoje boty, aby cítila dotek trávy. Té jemné, pokožce tak příjemné trávy, na které si pochutnávala lesní zvěř. Když byla už hodně unavená a neměla doma zrovna žádnou práci, zamířila k jezeru. Mohla si tam lehnout do stínu jilmu, či se osvěžit v chladivé vodě, proč to taky nevyužít, když uměla moc dobře plavat. Někdy se stalo, že natažená ve stínu usnula. Utekla do světa iluzí a snů, tam mohla být cokoli a kdokoli. Zdávalo se jí, jak je vílou lesa nebo jak se stane zvířetem… třeba zrovna veverkou, kterou potkávala při svých procházkách a s úsměvem ji pozorovala. Jedině tohle jí pomáhalo, jedině tohle jí zbavilo slz, prolitých kvůli lidem, jenž jí opovrhují.
Jednou letního rána se probudila, musela ještě udělat nějakou práci, tak si přivstala. Ustlala postel, trochu se najedla a učesala si vlasy. Měla je mastné v podstatě pořád, bylo jedno, jestli si je umyla či nikoli. Její rodiče pracovali v tuhle dobu už pryč, kde, tak to nevěděla. Bylo to vlastně úplně jedno, viděla se s nimi vždy večer u večeře. Odložila hřeben na stolek a zašněrovala si šaty, obula ochozené boty a vydala ven. Slunce již vyšlo, aby taky ne, vždyť bylo právě parné léto, i když v Irsku méně parné než v Evropě. Doufala, že si jí nikdo nevšimne, ale spletla se, i když vstala a vyšla ven brzy, udělali tak i jiní lidé, ti, co ji neměli rádi. Nikdo z nich si neodpustil propalující pohledy, které říkají: "Už opusť tuhle zem a ztrať se pryč." Muži, ženy a dokonce i její vrstevníci ji spražovali takovými i podobnými pohledy kdykoli, kdy ji potkali venku. Občas i gesta. Soňa se stala jejich terčem, na který mohli svést cokoli, od krupobití až po silný vítr. Nemohla s tím nic udělat, tak se sebrala a odešla do sadu na třešně, které měla sesbírat do košíku. U jednoho ze stromů stál opřený žebřík, tak si jej přistavila ke třešni, ze které chtěla trhat a i s košíkem na něj vylezla, ale šikovně si zadřela třísku do ruky. "Au," vyjekla Soňa, když jí projela rukou pronikavá bolest, "to to bolí." I přes bolest vylezla úspěšně bez dalších šrámů až nahoru do koruny, kde sbírala. Naštěstí netrpěla strachem z výšek. Sem tam třešni dala místo do košíku do svých úst, aby z toho všeho taky něco měla. Nebyla vidět, listy jí krásně zakrývaly od hlavy až k patě. Brzy nasbírala plný košík zralých rudých třešní. Slezla po žebříku zpátky na pevnou zem a vydala se odnést košík domů na stůl. Musela se vracet opět přes centrum vsi. Někdo odešel po práci, ale většina lidí nenávidících Soňu tam zůstala. Když Soňa s košíkem šla rovně přímo k domu, tak se zase všichni dívali. Soňa si připadala jako laň, kterou obklíčila smečka vlků a chce ji roztrhat na kusy. Pohledy, posměšky a věty, jenž si šeptali lidé kolem ní, věty, kterým radši ani Soňa nechtěla rozumět, aby se snad nerozbrečela uprostřed vesnice a nenabídla jim tak příležitost, jak se jí dostat ještě hlouběji pod kůži. Znervózněla, tak více přidala do kroku, aby se dostala pryč co nejrychleji. Několik metrů musela ještě vydržet zadržet slzy v sobě. Jak zavřela za sebou dveře, rychle odložila košík doprostřed stolu a pustila smutek ven. Slzy jí stékaly dolů po tvářích a dopadaly na šaty. Posadila se na svoji postel u stěny a obličej si zakryla dlaněmi, chvíli brečela, potom se zvedla a otřela si oči. Na dnešek ji čekalo plno úkolů, ale psychicky se necítila zrovna fajn, tak si řekla, že půjde do lesa na jahody. Ještě jednou si pro jistotu otřela uslzené oči a zhluboka se nadechla, nemohla jim přeci umožnit, aby ji znovu srazili dolů.
Trochu roztřepaná vyšla před dům… zase oni, čekali, až udělá chybu, čekali na vhodnou příležitost ji opět srazit co možná nejníže. Soňa se držela, k žádné chybě nedošlo, bez potíží přešla vesnici a najednou se ocitla v lese. Říkávala mu "Můj les". Bylo to její území, v lese měla nadvládu ona a nikdo jí tam nemohl ublížit, i kdyby chtěl sebevíc. Les se již dávno stal jejím pravým domovem. Světem radosti a relaxu, který potřebovala, když se cítila smutně. Vyzula si boty, nevnímala, že by si mohla píchnout do chodidla kamínek, ale oddávala se jenom hebounké trávě a vzduchu, jenž voněl po stromech a květinách. Někde v dáli zakukala kukačka. "Nádhera," pronesla tiše, chodíc po zelené trávě, "přesně tohle jsem potřebovala." Proplétala se mezi keříky jahod, na pár minut se zastavila, aby ochutnala. Jahoda se jí úplně rozplynula na jazyku a zbavila části smutku, který jí zrovna naplňoval a velice tížil její ztrápenou duši. Snědla jich ještě několik, stejně chutných a červených. Malé keříky rostly kolem pěšinky, která vedla k jezeru. Soňa se chtěla vykoupat v chladivé vodě, potřebovala totiž zapomenout aspoň chvilku na její smutek a trápení. Blížila se po pěšině dál a dál. Občas popošla více na stranu, aby se dotýkala bosýma nohama trávy. Pomalou klidnou chůzí došla k okraji jezera, nejkrásnějšímu místu z celého lesa. Šlápla jednou nohou lehce do vody, aby se osvěžila, pak namířila své kroky ke stínu jilmu. Pod ním si odložila boty a obrátila se směrem k jezeru. Poměrně rychle se dostala k okraji. V šatech se koupala normálně, nepovažovala za nutné si je sundávat, sice byly pak těžší, ale zároveň ji i déle chladily a připomínaly les. Vstoupila opatrně do chladivé vody, nechtěla si totiž přivodit moc velký šok ze střídání teplot. Prvně kotníky, pak lýtka i s šaty, nakonec byla ve vodě po pas. Šla stále dále, tím se namáčela víc. Když se jí zdálo, že je dostatečně hluboko, odrazila se a začala plavat. Její dlouhé černé a poněkud mastné vlasy se rozprostřely na hladině vody. Měla namířeno přes jezero a zpět. "Tak, a hnedka se cítím lépe," řekla si sama pro sebe, když plavala pomalými tempy na hladině jezera., "voda člověku pomůže." To však ještě Soňa netušila, co ji čeká. Cítila, jak se jí voda dotýká, jak ji chladí, jak ji uklidňuje. Lepší pocit neznala. Zapomněla na trápení a smutek, jako by ho snad voda, ve které plave, odnesla někam pryč. Soně se na rtech objevil úsměv. Nesmála se už dlouho. Byl to úsměv spokojenosti. Zrovna jí nic nechybělo, dosáhla svého "klidu duše".
Avšak téměř u druhé strany jezera se stalo něco nečekaného… šaty se jí zachytily o něco pod vodou, Soňa ihned zareagovala, snažila se je uvolnit, ale nešlo to. Držely příliš pevně, jako by je snad něco drželo, jako by se snad ani nezachytily o nějaký kus dřeva, ale něco je chytlo samo a nechtělo pustit. "Nééé," vykřikla zmateně Soňa, "to nemůže být pravda, prostě nemůže!!!" Nechtěla tomu sama věřit, ale pravda to byla, začínala se pomalu, ale jistě topit. I kdyby volala o pomoc, nikdo by ji neslyšel, chodila do lesa jen ona, nikdo jiný, a když už, tak pouze k okraji, nikdy ne k jezeru, kde se právě nacházela. Spokojenost zmizela, místo toho ji vystřídalo zoufalství a panika. Co měla dělat? Měla se snad potopit a riskovat, že něco uvidí? Že uvidí zlo, které ji stahuje níž? Ale také mohla uvidět pouhý kus dřeva. Těžké rozhodování, když již ztrácela řádné vědomí, protože jí chyběl dech. Nenašla v sobě dostatek odvahy ani síly, aby se ponořila hlouběji sama. Vzdala to… vzdala své žití. Tímto se vzdala všeho na světě, ale pro ni to byla v podstatě výhra, nemusela tedy dále snášet posměšky a urážky svého okolí. "Sbohem…" to se snažila pod hladinou říci, chtěla se ještě takto na dálku rozloučit s rodiči. Ona své "Sbohem" slyšela dobře, ale bohužel už nikdo jiný. Ztratila vědomí… to znamenalo jistou smrt. Její bledé tělo kleslo na dno jezera, jediní tvorové, kteří si jej všímaly, byly ryby a poslední věc, která v lese po Soně zůstala byly boty, jenž si odložila pod jilmem, než ztratila svůj mladý život. Tehdy navždy zhasly její smutné oči a prázdný pohled.
Celou pravdu se nikdo nikdy nedozví, ale nejspíše se Sonina slabost podívat se pod hladinu vody brala jen z čisté nechuti k žití. Z nechuti, jež zarmoutí její rodiče, ale ti se časem přes ztrátu přenesou. Čas přeci zhojí všechny rány, v srdci jim jejich dcera zůstane navěky. Naopak mnoho lidí se zaraduje, že již nikdy neuvidí tu holku u nich ve vsi. Holku, kterou neměl nikdo rád, což si ona nezasloužila. Trpěla životem plným samoty a smutku, přesto však nikdy neublížila. Jak sobě, tak někomu jinému. Nakonec ji zabil les… Její les, který tak milovala, ale stala se vůbec špatná věc? Nepomohlo jí to nakonec? Neoprostilo jí to od všeho trápení, i když za cenu zemřít? Soňa si mohla vybrat, buď se ponoří a pohlédne strachu do očí či zemře. Ona si vybrala druhou možnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ismeney Ismeney | 25. června 2008 v 13:09 | Reagovat

Povídku bych hodnotila docela dobře, až na pomalý rozjezd... Vydím také, že nemáš betareadra, není-liž pravda?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama